Holiday Info

Budík mi zvoní v pět ráno. Čeká mě celodenní přechod Nízkých Tater, takže musím vyrazit brzy. Popravdě se probouzím ještě o deset minut dřív - tropická noc udělala své a spánek byl spíš symbolický.

Navzdory horku se těším. Příprava k odchodu ale znovu probíhá podle klasického scénáře: odjezd je za dvacet minut a já nakonec k první zastávce téměř sprintuji. Než se vůbec vydám na turistickou trasu, čeká mě ještě menší dopravní logistika. Ze sídliště v Banské Bystrici jedu trolejbusem na nádraží, odtud vlakem do Podbrezové a následně autobusem do Krpáčova.

V 6:30 odjíždí autobus z Podbrezové a přesně v sedm ráno už stojím na zastávce Črmné v Krpáčově. Odtud začíná moje cesta do Jasné.

Místní si cestou povídají o medvědici s mláďaty, která se prý pohybovala přímo u turistické stezky. Není to zrovna nejuklidňující informace na začátek túry, ale odhodlání strávit celý den v horách je silnější.

Ranní výstup z Krpáčova

První část trasy až k Bosorkám, skalám nad kosodřevinou pod Vajskovskou Skalkou, znám. Byla jsem se tam podívat už týden předtím, abych se dnes vyhnula zbytečnému bloudění. Navzdory mým obavám je trasa dobře značená.

První hodina ubíhá příjemně. Procházím rozrytým korytem v hustém, tmavém lese, kde člověk za každou zatáčkou čeká, že se něco pohne. Pro jistotu občas bouchnu turistickými holemi o sebe. Možná to pomáhá :) a možná mi to jen dodává větší pocit bezpečí. Každopádně mám dojem, že se mi s nimi jde rychleji.

Po další hodině potkávám první lidi: dva pastýře, přibližně stovku ovcí a tři psy. Slušně pozdravím a pokračuji dál. Pastýři nejsou příliš hovorní, což mi v tu chvíli vlastně vyhovuje. Ranní ticho hor má své kouzlo.

Přes Žiarske sedlo k Bosorkám

V další části mě čeká Žiarske sedlo a za ním Bosorky, kde si plánuji dát krátkou přestávku. V 9:25 se tam skutečně dostávám. Od tohoto místa už pokračuji po trase, kterou jdu poprvé.

Výstup na Bosorky je docela náročný. Při pohledu na Vajskovskou Skalku se sice zdá, že další stoupání už nebude tak výrazné, ale zdání klame. Stezka je sice hezká a bez technických překážek, stoupání však dá zabrat. Než se dostanu na Skalku, trvá mi to ještě přibližně hodinu a půl.

Cestou mě provázejí výhledy na protější Chabenec a Ďurkovou, jak si později ověřuji v turistické mapě. Už tehdy vím, že se tam jednou určitě vydám.

Po čtyřech hodinách přicházím k hlavnímu bodu své trasy - Vajskovské Skalce ve výšce 1 980 m n. m. Za celé dopoledne jsem kromě dvou pastýřů téměř nikoho nepotkala. To se však brzy mění. Přede mnou se otevírá výhled na Chopok a hlavní hřeben Nízkých Tater, kudy vede červeně značená trasa E8. Za pěkného počasí tam bývá podstatně rušněji.

Na hlavním hřebeni Nízkých Tater

Po krátké přestávce na Vajskovské Skalce pokračuji dál. Fotím téměř nepřetržitě. Barvy jsou svěží, doliny strmé a stezka místy tak úzká, že z některých úseků mám respekt. Ze Skalky mi cesta na hlavní hřeben trvá přibližně hodinu.

U rozcestníku na Kotliskách se na chvíli zastavuji. Kdybych se odtud vydala doleva, za přibližně 45 minut bych byla na Chabenci. Moje kroky ale míří doprava - na Chopok.

Protože je počasí výborné, lidí na hřebeni výrazně přibývá. Nejčastěji potkávám polské turisty. Zpočátku zdravím téměř každého, ale po čase to vzdávám a pozdravím už jen ty, kteří působí sympaticky.

Postupně procházím Krížským sedlem, které poznávám hlavně podle dvou latí stlučených do tvaru kříže, a pokračuji přes Poľanu až do jejího sedla.

Dilema v sedle Poľany

V sedle přichází rozhodování: pokračovat přes Dereše na Chopok a odtud sjet lanovkou, nebo zvolit sestup dolinou Tri Vody k Vrbickému plesu?

Rozhoduje čas. Chci stihnout autobus z Liptovského Mikuláše v 15:10. Nakonec mě láká druhá možnost - sestup přes Tri Vody působí dobrodružněji.

V sedle si dávám přibližně dvacetiminutovou přestávku. Doplňuji energii, užívám si výhledy a sbírám síly na poslední část trasy, která má trvat ještě asi dvě hodiny.

První třetina sestupu mě velmi baví. Stezka se vine pěknými serpentinami a okolní příroda působí zachovale a klidně. Je to příjemný kontrast k některým částem Demänovské Doliny, kde vichřice i výstavba zanechaly citelné stopy.

Sestupuji podél horské bystřiny, která mě doprovází téměř celou dobu. Zpočátku jdu pomalu, ale posledních třicet minut se moje chůze mění v lehký poklus. Autobus přece jen nechci zmeškat.

Za rozcestníkem Tri Vody je stezka mírnější a kamenitá. Velké skály vytvářejí přirozené schody a sestup po nich jde překvapivě dobře.

Příchod do Jasné

Nakonec přicházím k Vrbickému plesu. Autobus z konečné zastávky v Demänovské Dolině u hotelu Grand stíhám s desetiminutovou rezervou.

Celá trasa mi i se dvěma dvacetiminutovými přestávkami trvala přibližně sedm hodin. Jsem unavená, ale spokojená. Byl to dlouhý den, ale rozhodně stál za to.

Cesta autobusem z Liptovského Mikuláše do Banské Bystrice ubíhá rychle. Za hodinu a půl jsem znovu doma a v hlavě se mi už pomalu formuje otázka, která po dobré túře přichází téměř vždy: kam příště?